T-34/76 – překvapení z Východu

T-34/76

Pro německé tankisty bylo setkání s T-34 nepříjemným překvapením. Po přepadení Sovětského svazu Němci dlouhé měsíce vítězili, protože měli lepší organizaci, výcvik i bojové zkušenosti. Sovětské velení naproti tomu dělalo fatální chyby, vázla logistika a sovětským vojákům chyběla vycvičenost a invence. Velkým varováním pro nacisty však bylo, že ani nejtěžší Panzery IV nedokázaly na větší dálku probít pancíř sovětských tanků, zatímco T-34, pokud se trefily, jim i ze vzdálených pozic působily ztráty. Přestože se Němcům podařilo zničit ohromné množství sovětských tanků, na frontě jich stále přibývalo. V prosinci 1941 před Moskvou nakonec masa T-34 pohřbila Hitlerův sen o bleskové válce.

Vznik T-34

Sovětský svaz neomezovala žádná ustanovení versailleského míru a Stalinův režim bez ohledu na zaostalost země dával do zbrojení většinu prostředků. Dokonce i absolutní výše výdajů na ozbrojené síly byla v Sovětském svazu výrazně vyšší než v USA, Británii a Francii. Sovětští konstruktéři proto měli pro vývoj a výrobu zbraní vůbec nejlepší podmínky, které je možné srovnávat jen s tím, jak podporoval vojenský průmysl další totalitní stát Německo. V Sovětském svazu tak roky před válkou vzniklo největší množství konstrukcí lehkých, bitevních i těžkých tanků. A aniž se to ve světě v tu dobu vědělo, Sovětský svaz ještě před válkou vyrobil zdaleka největší množství tanků všech kategorií.

Konstrukci T-34 nejvíce ovlivnily zkušenosti s tankem amerického konstruktéra Christieho. Sověti jeden zakoupili a na jeho základě vznikly sovětské konstrukce lehčích tanků BT s velkými výborně odpruženými koly a pásy, které bylo možné kvůli rychlé jízdě po silnici sejmout. Pojezdová kola však nezvládala hmotnost tanku vyšší než 15 tun, takže tanky BT nemohly nést mohutnější pancéřování. Proto v roce 1937 začala vznikat konstrukce tanku A-32 se stejným principem podvozku, ale širokými nesnímatelnými pásy, která předznamenala vznik tanku T-34.

zničený T-34/57 se slabším kanónem

Přes neshody sovětských konstruktérů se kolektivu inženýra M. I. Koškina roku 1939 podařilo vyrobit funkční prototypy T-34 a obhájit je před Stalinem. Rozhodl zejména silný kanón ráže 76,2 mm, podle kterého byl tank později označován T-34/76. Zpočátku bylo vyrobena i méně početná série se slabším kanónem označovaná T-34/57. Sériová výroba T-34 se rozjela v polovině roku 1940, ale kvůli byrokratickým a výrobním problémům jich obdržela Rudá armáda před přepadením Sovětského svazu jen asi tisícovku.

Vítězný postup nacistů přes Bělorusko, Ukrajinu a evropskou část Ruska donutil sovětský režim ke stěhování zbrojního průmyslu na východ za Ural. Ohromným nasazením se Sovětům do listopadu 1941 podařilo tuto gigantickou operaci zvládnout. Výroba T-34 a další vojenské techniky se tak udržela a továrny za Uralem začaly chrlit na frontu tisíce obrněnců.

Tanky T-34/76 v boji

Kdyby někdo posuzoval bojovou kvalitu sovětského středního tanku jen ze statistik zničených pancéřů v prvních letech války, nemohl by usoudit, že je T-34 dobrý tank. Jedním z mnoha důvodů masových ztrát však většinou nebyly konstrukční nedostatky, ale špatná bojová taktika, kterou sovětští velitelé uplatňovali na úrovních velitelů tanků až velitelů armád. Zmatky prohloubilo i dvojí velení přes standardní armádní velitele a komunistické komisaře, kteří měli rozhodující slovo na všech úrovních. K tomu se družily výpadky v zásobování, velká poruchovost T-34, nedostatek odtahových vozidel a mizerné opravárenské zajištění.

V roce 1941 se nacisté ještě nesetkávali s T-34 v masovém měřítku, takže znepokojení z jeho předností sílilo jen pozvolna. Sovětské velení navíc nedokázalo jeho předností dostatečně využít. T-34 byly rozdrobeny do malých jednotek spolu se slabšími T-26. To Němcům umožňovalo soustřeďovat se na malé skupinky silnějších T-34 a likvidovat je jednotlivě. Další nevýhodou T-34 byl v tomto období paradoxně jejich dieselový motor. Na rozdíl od T-34 byla většina sovětského vozového parku vybavena benzínovými motory. Sovětská logistika proto byla orientována na benzín a dodávky nafty bojujícím jednotkám vázly ještě více než zásobování benzínem. Němci tak zastihli stovky opuštěných sovětských tanků, kterým prostě došla nafta.

V prvních měsících války vyrážely T-34 do protiútoku z chodu v chaotických formacích a nekoordinovaně bez podpory dělostřelectva a letectva. Jednou z nejčastěji užívaných obranných taktik bylo zakopávání T-34 do maskovaných věžových postavení, z nichž sovětské tanky vyrážely, když se útočící nacisté přiblížili na pár set metrů. V takových situacích Němci ztráceli převahu ve vedení boje a lépe vyzbrojené a pancéřované sovětské tanky zpomalovaly jejich postup. Chaoticky vedené sovětské protiútoky se však většinou brzy zhroutily. Jen za první měsíc války ztratil Sovětský svaz neuvěřitelné množství 12 tisíc tanků všech kategorií.

V prosinci 1941 však už Němci naplno pocítili masové nasazení sovětských T-34, když se v ohromných vlnách nových tanků a statisíců sovětských vojáků utopil jejich útok na Moskvu. V té době se T-34 stal hlavním sovětským bojovým tankem, kterému sekundovaly menší počty těžkých tanků a několik různých typů samohybných děl. V roce 1942 se po kruté zimě Němci vzpamatovali k nové ofenzívě. Využili k tomu modernizované Panzery III a IV, samohybná děla a koncem roku i nové PzKpfw VI Tigery. V bitvě u Kuska v roce 1943 však definitivně rozhodla několikanásobná početní převaha T-34 a dalších sovětských obrněnců.

slavný T-34/76 nazvaný Lidice

Tanky T-34/76 a pozdější modernizované T-34/85 měla ve výzbroji i Československá samostatná obrněná brigáda v Sovětském svazu. Asi nejslavnějším jejím tankem byl T-34/76 E nazvaný Lidice. V průběhu bojů byl několikrát zasažen; pokaždé se ho však podařilo opravit a mrtvé a raněné tankisty nahradily další osádky. Tank Lidice s prostřelenou pravou bočnicí korby a levou stranou věže můžete vidět ve Vojenském technickém muzeu Lešany.

Těžiště bojů na východní frontě se odehrávalo v gigantických operacích, v nichž jednotlivé osádky většinou neměly prostor a čas na samostatnou taktiku a volbu cílů. Jeden z veteránů naší jednotky Antonín Popovič ze Slaného popisuje takovou situaci výstižně: „Když nastala mela, nebyl čas zabývat se tím, kdo po vás střílí. Pálili jsme hlavně tam, odkud šly největší záblesky.“ Tanky T-34/76 zařazené k jednotkám se už nemodernizovaly a dále sloužily u jednotek vedle nových T-34/85. Antonín Popovič k tomu říká: „Nic se nepřezbrojovalo, bojovali jsme s tanky až do jejich úplného zničení. Některé zasažené tanky se podařilo opravit. Byla v nich druhá, třetí i další osádka. Sám jsem třikrát utíkal z hořícího tanku. Když to bylo nutné, útočili jsme i s neopravenými tanky. Útočily i osádky s tanky se zablokovanou věží, aby odlákaly pozornost od těch, které mohly střílet…“.

Mnozí si ještě z doby socialismu vzpomenou na polský seriál Čtyři z tanku a pes. Němci v jednom z dílů zajali polskou osádku a dali jí šanci uniknout tankem pod palbou kanónů. T-34/76 dostal přímý zásah, ulétla mu věž, všichni přežili a propagandistický seriál jel dál. Pomineme-li důsledky pro osádku, nebyla tato situace nereálná. T-34 měly skutečně nepevné spojení věže s korbou, takže po zásahu těžšího kanónu byla jejich věž v mnoha případech ustřelena. Němci posměšně říkali, že T-34 smeká před Tigerem.

Srovnání s tanky nepřítele

V letech 1940 až 1942 neměly T-34/76 konkurenci v účinnosti kanónu a síle pancéřování. Tehdejší nejtěžší německý tank Pnazer IV měl sice kanón srovnatelné ráže 75 mm, ale ve srovnání se sovětskou šestasedmdesátkou šlo spíše o krátkou houfnici s nízkou úsťovou rychlostí. Až v únoru 1942 Němci po trpkých zkušenostech z východní fronty přezbrojili novou verzi PzKpfw IV Ausf. F2 na delší kanón Kwk 40 L/48 stejné ráže, který se kanónu T-34/76 vyrovnal. Téměř bezmocné byly proti T-34 lehčí střední tanky Panzer III. Němci je proto urychleně přezbrojovali, ale později úplně zastavili jejich výrobu ve prospěch těžších tanků.

klasická scéna T-34/76 s pěchotou

T-34 měl výborně řešené pancéřování se šikmým sklonem, které často odráželo slabší nebo z přílišné dálky vypálené protitankové střely. S odolností pancíře T-34 měly po přepadení Sovětského svazu potíže nejen německé tanky, ale i polní děla. Nejrozšířenější německé polní protitankové dělo ráže 37 mm dokonce dostalo od Němců hanlivou přezdívku „Klopfer“ (klepátko), protože se jeho střely od sovětských pancířů jen neúčinně odrážely, ale o mnoho lépe si nevedla ani děla PaK 38 ráže 50 mm. Masové nasazení T-34 také definitivně rozhodlo o zastavení výroby německých lehkých tanků, které ztrácely význam i jako průzkumná vozidla. Netýkalo se to jen slabého PzKpfw II, ale i vynikajícího československého tanku LT-38, který Němci vyráběli jako PzKpfw 38(t).

Oproti tradičně vyspělé německé optice byl slabinou T-34 jeho zaměřovací systém. Němci si byli jistí zásahem na 1000 až 1500 metrů. Přesné palby ze sovětských tanků se obávali až na vzdálenost zhruba poloviční. Na rozdíl od amerických tanků neměly sovětské ani německé obrněnce stabilizátor, takže mohly spolehlivě střílet jen po zastavení.

Z taktického hlediska byla nejproblematičtějším místem T-34/76 jeho malá věž. Vešli se do ní jen velitel a střelec, takže velitel tanku musel zároveň plnit úlohu nabíječe. V kritických fázích při střelbě proto ztrácel přehled o bojišti, což ohrožovalo T-34/76 hlavně zboku a zezadu. Sovětští představitelé o tomto nedostatku T-34/76 věděli, protože ještě před válkou zakoupili dva německé Panzery III a provedli srovnávací testy s T-34. Dospěli samozřejmě k závěru, že T-34 má lepší pancíř i kanón, ale pro vedení boje se ukázala vhodnější věž Panzeru III, v níž své úlohy samostatně plnili velitel, střelec a nabíječ. Sověti dokonce začali v roce 1940 vyvíjet tank T-34 M se zvětšenou věží pro tři členy osádky, ale nakonec vsadili na levnější masovou výrobu původní verze T-34/76. V porovnání s německými tanky bylo v T-34/76 také málo vnitřního prostoru, takže jeho osádce hrozilo dříve vyčerpání a chyby v boji.

T-34/76 starší verze si pro jistotu veze náhradní převodovku

Díky zdokonalené konstrukci podvozku Christie a silnému motoru byl T-34 v terénu rychlejší než většina německých tanků. Oproti německým obrněncům měl také velkou výhodu v tom, že jeho dieselový motor spaloval naftu. Ta byla při zásahu daleko méně náchylná na vznícení než benzínová palivová soustava německých tanků. Motor T-34 byl navíc schopen v nouzi konzumovat i jiná paliva. Bezkonkurenční předností T-34 byly jeho široké pásy, které mu hlavně v nepevném terénu zajišťovaly vynikající průchodnost. T-34 byl v prvních letech hodně poruchový. Například kvůli nedostatkům v mechanismu řazení uvízly sovětské tanky v terénu tak často, že si řada osádek raději vozila celou náhradní převodovku s sebou. Většina konstrukčních skupin T-34 však byla řešena jednoduše, takže se postupem času částečně dařilo spolehlivost tanku zvyšovat.

Jednou z rozhodujících předností T-34 byla jeho kvantita. Co se nedostávalo sovětským velitelům v taktice nebo tanku ve spolehlivosti, nahradila ohromná početní převaha sovětské techniky. Sovětští inženýři navrhli celou konstrukci s ohledem na to, že tank nepřežije na bojišti dlouho, a proto je jich potřeba vyrobit co nejvíce. Tomu byla podřízena i technologie výroby. Většina náročných komponentů včetně věže byla odlévána a díly se minimálně opracovávaly. Německé tanky naproti tomu byly vyráběny náročnější a pracnější technologií sváření válcovaných ocelových desek. Jednoduchou a rychlou výrobu sovětských tanků zvládaly i méně kvalifikované síly. Sovětský svaz produkoval T-34 v několika vzdálených továrnách, ale jejich díly byly vzájemně zaměnitelné a většina důležitých součástí T-34 se velkosériově produkovala od roku 1940 až do konce války.

Modernizace T-34/76

První významnější modernizací bylo rozhodnutí o tom, že T-34 nebude vyzbrojován kanónem ráže 57 mm, ale 76,2 mm. Tanků se slabším kanónem byla v roce 1940 vyrobena jen menší série a podle fotografií jejich vraků z fronty je zřejmé, že byly i bojově nasazeny. V dalších letech byl z praktických a technologických důvodů měněn hlavně tvar věže. Původní svařovanou věž nahradila odlévaná. Namísto původního velkého společného poklopu pro velitele a střelce byly od roku 1942 montovány poklopy dva. Němci této verzi říkali Mickey Mouse. Zasažené T-34 s oběma otevřenými poklopy, které za sebou zanechávali sovětští tankisté, totiž připomínaly uši myšáka Mickeyho.

T-34/76 přezdívaný pro své poklopy Mickey Mouse

O zásadní modernizaci T-34/76 začali Sověti uvažovat poté, co se objevily na bojišti nové PzKpfw VI Tigery, na které 76,2mm kanóny už nestačily. Sovětští konstruktéři nejprve zkusili instalovat do původní věže T-34 větší kanón ráže 85 mm, který v té době vyvíjeli. Během zkušebních střeleb se však ukázalo, že osádka nemůže v už tak těsné věži větší kanón obsluhovat. Sovětské vedení se proto rozhodlo pokračovat ve výrobě starší verze se slabším 76,2mm kanónem. Protože byl vnitřní prostor příliš těsný i pro slabší kanón, byla věž verze T-34/76 D rozšířena do šestibokého tvaru. Hmotnost tanku tím však vzrostla na víc než 31 tun.

Další snahou bylo vyvinout věž pro tři členy osádky, aby se do věže T-34/76 vešel také samostatný nabíječ kanónu. Tyto plány však zastavila nová německá hrozba v podobě tanku PzKpfw V Panther, jehož nasazení přimělo sovětské velení řešit modernizaci zastarávajícího T-34/76 koncepčně. Na konci tohoto úsilí byl nový tank T-34/85, ale to už je jiná kapitola.

Technický popis verze T-34/76 E z roku 1942 – 43 (tank Lidice)

– typ: střední tank
– osádka: 4členná (řidič; pomocník obsluhující kulomet v čelním pancíři; střelec; velitel tanku sloužící i jako nabíječ)
– výzbroj: kanón F-34 vz. 40 ráže 76,2 mm s drážkovanou hlavní; 2 kulomety Děktarev ráže 7,62 mm – koaxiální a v čelním pancíři
– munice: 77 nábojů do kanónu; 3600 nábojů do kulometů
– pancéřování: 52 mm čelo věže; 45 předek korby
– motor: typ V-2; diesel o výkonu 497 HP (368 kW) uložený v zadní části tanku, nádrže na 540 l paliva; převodovka: 4 stupně vpřed a 1 vzad
– podvozek: hnací kola vzadu, napínací vpředu; 5 velkých pojezdových kol na každé straně uložených na vlečených ramenech
– hmotnost: 30,9 tuny
– maximální rychlost: silnice 51 km/h; terén 30 km/h
– vertikální překážka: 0,73 m; zákop široký 2,5 m
– měrný tlak na půdu 0,65 kp/cm2
– hloubka brodění: 1,3 m
– dojezd: 350 km
– produkce: v roce 1942 bylo vyrobeno asi 12 500 tanků; v letech 1940 – 1944 bylo vyrobeno celkem asi 34 200 tanků T-34/76

Zachované tanky T-34/76

Ve srovnání s pozdějším tankem T-34/85 se zachovalo mnohem méně exemplářů T-34/76. Sověti sice nepřezbrojovali staré stroje na nové verze, ale se všemi tanky bojovali nepřetržitě až do jejich zničení a ztráty byly ohromné. V západoevropských muzeích tak najdete T-34/76 jen v Saumuru a Münsteru, a to jde ještě o tanky z pozdější produkce. Za staršími verzemi budete muset cestovat do Kubinky, ale T-34/76 najdete i v Lešanech.

Česká republika
Lešany u Prahy: Ve Vojenském technickém muzeu v Lešanech stojí na venkovním prostranství nejslavnější tank naší obrněné brigády v Sovětském svazu T-34 nazvaný Lidice. Na pravém boku jeho korby je průstřel z německého 75mm kanónu. Další průstřel je na levém boku jeho věže. T-34/76 je v Lešanech ještě zastoupen vzácnější verzí s šestihrannou věží z roku 1943. S tímto tankem měla dorazit do Československa polská obrněná brigáda. V Lešanech jsou dále T-34/85, těžké tanky IS-2 a IS-3, samohybná děla SU-76, SU-100, ISU-152 a další sovětská technika. Je zde také ojedinělý exemplář československého předválečného LT-38, americký Sherman, britský Cromwell IV, německý PzKpfw IV, Hetzer a velké množství další těžké a lehké vojenské techniky.

Německo
Munster: V místním Tankovém muzeu je T-34/76 vyrobený v 1943. Je zde také samotná věž z poslední verze T-34/76 F, které bylo vyrobeno jen asi 100 kusů. V Munsteru je dále T-34/85, většina základních typů německých tanků z 2. světové války včetně Tigeru a Königstigeru, americký Sherman, houfnice Priest, britský Comet a další technika.

Francie
Saumur: V Musée des Blindés je T-34/76 vyrobený v roce 1941. Ve sbírce nechybí ani T-34/85. Jsou zde také americké i britské tanky a samohybná děla a zvláštní expozice většiny základních typů německých obrněnců z druhé světové války. Celkově je v Musée des Blindés vystaveno přes 200 vojenských vozidel.

Rusko
Moskva: U památníku vítězství Sovětského svazu nad Německem stojí dva T-34/76 z roku 1941 a 1942. V nevelké venkovní expozici stojí i několik dalších běžných typů obrněnců z 2. světové války, ale i japonský tančík. Uvnitř památníku jsou dioramata z vítězných bitev Rudé armády.
Kubinka: V jednom z největších tankových muzeí na světě je ve venkovní expozici T-34/76 z roku 1941 s velkým lichoběžníkovým poklopem. V kryté hale je T-34/76 z roku 1943. V Kubince je vystavena většina základních druhů sovětské a německé techniky, ale i exponáty z dalších zemí.

Polsko
Westerplate: Na poloostrově nedaleko Gdaňsku stojí na betonovém podstavci T-34/76 a T-34/85. Tanky reprezentují výzbroj polských samostatných obrněných jednotek začleněných do Rudé armády.

Tank T-34/76 v kovových modelech:

1/35 MiniChamps: T-34/76 – několik barevných verzí včetně kořistní s německými znaky.

1/50 Solido: SU-100 – Solido nevyrábí v sériově T-34, ale samohybku SU-100, která se stavěla na jeho podvozku. Pod značkou Museum Saumur se na podvozku z tohoto modelu vyrobila omezená série T-34/76 i T-34/85. Tyto exempláře jsou ale asi 3x dražší než sériové modely.znaky.

1/72 Matchbox-Dinky: po roce 2000 se v nevelké sérii „Pancéřová vozidla 2. světové války“ vyráběl hezky provedený T-34/76 pod kódem modelu DYM37583.

Alexandr Pícha