Mk IV Churchill IV – obstarožní relikt z minulé války
* 1/50 Corgi: Churchill IV – několik verzí, výborně se hodí k tankům Solido stejné velikosti. Vyzní přitom jeho lepší modelové zpracování. | ||||||||||||
Rozhodující vliv na strategii britského vojenského průmyslu měli dlouho důstojníci z doby první světové války. Tehdy hrálo Spojené království prim ve vývoji a nasazení tanků, které ukázaly možnost průlomu do vleklé a nesmírně krvavé zákopové války. Do začátku druhé světové války však v mnoha zemích prodělala tanková technika a taktika velký pokrok. Tanky se ukázaly jako výborná zbraň pro rychlé údery pronikající hluboko do zázemí nepřítele. K tomu ovšem musely být dostatečně rychlé, musely mít velkou palebnou sílu a prosazovalo se jejich víceúčelové použití. Britská generalita nicméně zvolila koncepci založenou na dvou jednoúčelových kategoriích tanků. Takzvané pěchotní tanky měly podporovat pěchotu ničením obranných pozic, zatímco bitevní tanky měly bojovat s obrněnými prostředky nepřítele. Pro vývoj a výrobu pěchotního tanku však zadal štáb tak úsporné limity, že výsledkem byly jen slabě vyzbrojené stroje Matilda. O mnoho lepší však nebyly posléze ani výkony dalšího pěchotního tanku, Valentine, takže Britové stáli před nutností vyvíjet tanky zcela nové Situace Spojeného království byla v létě roku 1940 nezáviděníhodná. Po porážce ve Francii ztratila britská armáda většinu obrněných strojů. Ve výrobě navíc nebyl žádný tank, který by byl schopen čelit nástupu moderní německé techniky. Projevilo se to i na novém bojišti v severní Africe, kde Britové začali sklízet další trpké porážky. Ale ani zkušenosti z Blitzkriegu neodvrátily britské velení od úmyslu vyrábět další pěchotní tanky. Rozporuplné rozhodování nakonec vyústilo v požadavek vyvinout a do jednoho roku vyrábět úplně nový pěchotní tank Mk IV, a to i za cenu toho, že první stroje budou mít nedostatky. Za těchto okolností vznikl tank, který už svým vzhledem, ale bohužel i parametry připomínal dobu první světové války. První stroje navíc byly opravdu nespolehlivé a hned se ukázala nutnost konstrukčních dodělávek, které pak téměř permanentně provázely celou dobu výroby tanku. Stroj dostal modelové pořadové číslo A22; v řadě pěchotních tanků to byl Infantry Tank Mk IV, ale říkalo se mu prý podle jeho vzhledu „Churchill“. Srovnání s technikou nepřítele Přímé srovnání není možné, protože v době vzniku Churchillu už všechny jiné armády koncepci pěchotních tanků opustily. Jako pěchotní tank byl sice začátkem třicátých let zamýšlen Panzer IV, ale později ho Němci upravili a používali jako klasický víceúčelový tank. Srovnáme-li samostatně jednotlivé vlastnosti, byla snad nejzoufalejším nedostatkem Churchillu jeho výzbroj. Skoro 40 tun těžký tank se dostal do výroby se slabým kanónem ráže 40 mm, ale nepřátelské tanky neohrožoval o moc víc ani po brzkém přezbrojení na 6liberní kanón ráže 57 mm. Kanón Churchillu měl jednoduchý optický zaměřovač a nebyl na rozdíl od amerických tanků stabilizovaný. Srovnávat tuto výzbroj s kanóny tanků podobné nebo i menší váhové kategorie, jako byly Panzer IV, Panther nebo Sherman, nemá velký smysl. Takový kanón ale nestačil ani na podporu pěchotě při likvidaci silně opevněných postavení, a proto se do přídě korby části Churchillů začala montovat 76,2mm houfnice. Ani ta se však nemohla vyrovnat třeba houfnici ráže 105 mm, kterou nesla dvakrát lehčí německá samohybka Sturmgeschütz III. Poměrně dobrá byla úroveň pancéřování Churchillu, i když také to muselo být postupem času zesilováno. S výjimkou zaoblených hran odlévané věže však britští konstruktéři zvolili postaru pancíř krabicového tvaru, po němž střely nemohly sklouznout, jako po sešikmeném pancíři sovětského T-34 , amerického Shermanu nebo německého Pantheru. Ve srovnání s většinou jiných britských tanků se však tankisté cítili v Churchillu bezpečněji a oceňovali také dostatek vnitřního prostoru v korbě. K lepším charakteristikám Churchillu patřila i dobrá průchodivost terénem. Široké pásy odpovídaly váze stroje, nebořily se ani v měkčím terénu a i přes vyšší hmotnost měl tank vynikající stoupavost, dokázal se otočit na místě a dobře se ovládal. Dlouhý podvozek také umožňoval nejlépe ze všech tanků překonávat velké zákopy, což byl zřejmý požadavek důstojníků z první světové války. Ve srovnání s konkurenčními obrněnci však byl Churchill zdaleka nejpomalejší. Po zesílení pancíře jeho rychlost v terénu dokonce klesla pod 10 km/h. K tomu se pojila i velká spotřeba benzínu, kterého Churchill spolykal v terénu až 610 litrů na 100 km. Jízda Churchillu na podvozku složeném z jedenácti malých pojezdových koleček byla dost drkotavá. Všechna ložiska podvozkové soustavy bylo navíc nutné po každém dnu provozu promazat. Na rozdíl od jiných tanků nebyl pás Churchillu nahoře veden po kladkách, ale smýkal se po lyžinách, takže osádky uvnitř trpěly velkým hlukem. Na druhé straně tankisté oceňovali, že Churchill mohl díky velkému množství pojezdových kol pokračovat v jízdě i po ztrátě části podvozku. Někdy prý dokázal odvézt osádku do bezpečí, i když německá střela prorazila pancíř a zasáhla motor. Ten byl totiž sestaven ze dvou motorů z nákladního Bedfordu a skutečně mohl nějakou dobu pracovat jen na polovinu válců i s vytékajícím olejem. Tanky Churchill v boji První tanky Churchill měly tak velké množství mechanických závad, takže bylo štěstím pro osádky, když neměli moc příležitostí k bojovému nasazení. Nejvíce se porouchávaly motory a podvozková skupina. K jednotkám dokonce museli být přiděleni tovární mechanici, aby řešili kupící se závady. Pěchotní tanky Churchill byly poprvé nasazeny do boje 19. srpna 1942 při spojenecké diverzní akci u francouzského Dieppe. Britské velení neplánovalo operaci jako předehru k invazi; jednotky v síle přes 6 000 mužů podporovaných 28 tanky Churchill měly být evakuovány nazpátek. Do akce byly nasazeny modely Churchill I, II a III kanadského 14. tankového pluku se zvláštní vodotěsnou úpravou; 3 stroje měly plamenometnou úpravu. Tanky se musely vylodit z invazních plavidel LCT a překonat hlubokým broděním prostor mezi loděmi a pláží. Poté měly projet směrem k Dieppe průchodem v pobřežní zdi, který měli připravit britští ženisté. Operace se vyvíjela hned od začátku nepříznivě. Churchilly se dostaly už při vyloďování do silné protitankové palby. První se při vyloďování z plavidla LCT potopil, druhý dostal zásah do pásu a třetí plamenometný Churchill vybuchl a shořel po zásahu do nádrže. Další tři ztratily pásy nebo se zabořily do písku. Jen tři tanky z první vlny překonaly pláž a pobřežní zídku a zapojily se do boje. Podobně se vedlo i dalším vlnám. Churchilly se nakonec do města neprobojovaly. Jednou z řady příčin neúspěchu bylo i to, že se britským ženistům a pěchotě nepodařilo prorazit pro tanky průchod mezi betonovými bloky na přístupu do města. Všech 28 nových tanků Churchill nakonec zůstalo v rukou Němců; 13 tankistů padlo, 4 byli vážně zraněni a skoro všichni zbylí příslušníci 14. tankového pluku se ocitli v zajetí. Jen jediného tankistu se podařilo evakuovat. Ještě daleko horší ztráty měla britská pěchota a další invazní jednotky. Churchily byly dále nasazeny v severní Africe. Jejich výzbroj však byla tak nedostatečná, že na ně tankisté nouzově montovali 75mm kanóny z poškozených amerických tanků. Několik takto přezbrojených tanků se pak zúčastnilo tažení v Itálii, kde byli posíleny i novějšími typy. Asi tři stovky Churchillů byly dodány v rámci smlouvy Lend-Lease do Sovětského svazu. Sovětští tankisté oceňovali jejich pancéřování, ale výzbroj shledali naprosto nedostatečnou. Churchilly se zúčastnily pomocných akcí v bitvě u Kurska a při likvidaci německé blokády Leningradu. Po vylodění v Normandii sloužily Churchilly Spojencům hlavně v různých specializovaných verzích, ať už jako odminovací a mostní tanky, nebo jako petardové houfnice apod. Churchilly dokázaly projet jakýkoliv terénem, přes živé ploty bocage i zalesněné a bažinaté krajiny. Poslední větší bojovou akci pěchotních tanků byla spolupráce při obsazování Siegfriedovy linie začátkem roku 1945. Specializované verze Churchillu pro zvláštní účely Churchill neproslul bojovými úspěchy, ale je známý svými zvláštními až bizardními nástavbami pro zvláštní použití. Velkou službu například vykonávaly pro Spojence odminovací Churchilly nazývané Crab, které měly na čele korby mohutnou konstrukci s rotujícími řetězy. Ty bušily do země a iniciovaly tak miny, které vybuchovaly v neškodné vzdálenosti od tanku. Známý Churchill AVRE (Armored Vehicle Royal Engineers) byl vyzbrojen moždířem, který na opevněné pozice pěchoty metal tříštivé petardy ráže 290 mm. Asi nejobávanější bojový význam měly plamenometné Churchilly. Oke byla starší verze tenku s plamenometem Ronson uloženým v korbě namísto protipěchotního kulometu Besa. Dosah plamenometu byl necelých 50 metrů. To nestačilo a Oke měl i malou zásobu hořlavé směsi. Proto byl vyvinut Churchill Crocodile, který už měl dosah 100 metrů i více. Hořlavý napalm byl přepravován v pancéřovaném přívěsném vozíku a jeho zásoba stačila asi na 80 výšlehů. Crocodilů bylo vyrobeno asi 800, což byla více než desetina produkce tanků Churchill. Část jich Británie dodala i do Sovětského svazu. Po zkušenostech z neúspěšného nasazení tanků při vylodění v Dieppe roku 1942 byla část produkce Churchillů vybavena různými přídavnými konstrukcemi pro pomoc při invazi v Normandii. Těmito konstrukcemi generálmajora Percyho Hobarta byla vyzbrojena 79. britská tanková divize, která k podobným účelům použila i americké Shermany. Churchill zvaný „Špulka“ například nesl velký koberec z prutů a rákosu, který kladl před sebou kvůli zpevnění měkkého písku. Nerozvinutý balík také mohl odhodit pro vycpání hlubokého zákopu. Jiné tanky nesly mostní oblouky a další „funnies“, jak se těmto bizardním, ale užitečným konstrukcím přezdívalo. Modernizace Churchillu Za čtyři roky výroby bylo provedeno jedenáct modernizací bojových verzí Churchillu. Hlavní snahou bylo vylepšovat slabou výzbroj. Střídavě do věže nebo korby tanku byla montována protipěchotní houfnice ráže 76,2 mm. Tanky vyzbrojené houfnicí v korbě měly v prostoru střelce namontované dodatečné řízení, protože k zamíření houfnice bylo nutné otočit celým tankem. Churchill III dostal kanón ráže 57 mm namísto kritizované „čtyřicítky“. Pancéřování věže bylo svařované, ale později byla použita odlévaná technologie. Churchill V měl instalovanou houfnici ráže 95 mm. Hlavní změnu však znamenalo vyzbrojení modelu Churchill VII kanónem ráže 75 mm, který mohl používat různé druhy americké protipancéřové i trhavé munice. Verze VII byly i silněji pancéřovány a na věž byla instalována velitelská kopule. Vyšší hmotnost ale snížila už tak nízkou rychlost tanku v terénu na necelých 10 km/h. Technický popis verze Mk IV Churchill IV – typ: pěchotní tank Zachované tanky Churchill Pěchotní tanky Churchill používala ve druhé světové válce jen britská armáda, takže nejsou zastoupeny v některých velkých světových tankových muzeích. Nesetkáte se s nimi třeba v Německu. Nejvíce jich je zachováno v britských muzeích a soukromých sbírkách. Níže uvedený výčet vystavovaných Churchillů není kompletní. Velká Británie Belgie a Nizozemsko Francie Rusko: Švédsko: Poznámka: | ||||||||||||
